Světla v pokoji se pomalu mění ještě před chvilkou byla hluboká noc, ale teď uzavírá noc s ránem příměří. Zase jako každý den přichází jediná kamarádka, jediná opravdová příslušnice z rodiny, nasazuje modré gumové rukavice a úsměv se kterým nám všem popřeje krásné ráno a vzápětí přichází otázka, zda bylo v noci nějaké trápení? Jmenuji se Marie Černá možná bych už měla úplně mlčet, ale moje srdce ještě pravidelně ťuká a na oddělení chirurgie ležím se zlomeným krčkem již šestý týden. Příroda mi do duše vštěpuje, že věk devadesát tři je už požehnaným a tedy už nemá o mé tělo zájem, můj verbální projev se vytrácí a nebo může působit velmi směšně. Když se mi však zadíváte do očí, tak můžete pochopit a nebo vycítit mé prosby a trápení.
číst dál