Světla v pokoji se pomalu mění ještě před chvilkou byla hluboká noc, ale teď uzavírá noc s ránem příměří. Zase jako každý den přichází jediná kamarádka, jediná opravdová příslušnice z rodiny, nasazuje modré gumové rukavice a úsměv se kterým nám všem popřeje krásné ráno a vzápětí přichází otázka, zda bylo v noci nějaké trápení? Jmenuji se Marie Černá možná bych už měla úplně mlčet, ale moje srdce ještě pravidelně ťuká a na oddělení chirurgie ležím se zlomeným krčkem již šestý týden. Příroda mi do duše vštěpuje, že věk devadesát tři je už požehnaným a tedy už nemá o mé tělo zájem, můj verbální projev se vytrácí a nebo může působit velmi směšně. Když se mi však zadíváte do očí, tak můžete pochopit a nebo vycítit mé prosby a trápení.
Nejsem na pokoji sama a jen tiše sleduji všechny osudy svých spolupacientek a někdy mi srdce bije rychleji, protože cítím, že nemám co ztratit a přitom bych chtěla stát před kamerami a u mikrofonů celého světa a všem prozradit co je opravdové štěstí a jak velké trápení může vzniknout z maličkostí. Mé moderní lůžko je těsně u dveří a tak musím slyšet věci o které bych raději byla ochuzena.Než se poprvé otevřou dveře ,tak mě příroda trestá poprvé,nemohu sice hovořit zato se mi ale zesiluje tu a tam sluch a náhle slyším : " ta za rohem na dvanáctce toho moc nesní, ta je ráda že ještě žije, smrt by ji byla vysvobozením....
Asi bych už měla říci na vždy adieu! Já ale žiju ráda, těším se každý rok na krásné jarní dny když rozkvétá lípa a první včelky se derou do okna a usmívám se i na mouchy,někdy mívám pocit, že je to jediná jistota mého současného života. Vzpomínám na svého krásného a milovaného manžela, na ten pocit kdy se celý svět vešel do čtyř stěn kde jsem byla jen já a on a naše láska.Jak byl nadšený z mé krátké sukně, jak mi nosíval kytici k narozeninám a nebo mě poprvé vytáhl na starou lodičku a byl to kouzelný podvečer na řece Labi.
Teď je všechno jinak! Zvednout ruce je výkonem srovnatelným s výhrou našich hokejistů, ale mám smůlu, když se mi totiž povede přisunout hrníček s čajem a pozřít několik doušků, tak mi nikdo nezatleská a radost sdílím sama. Nohy mám zničené od vpichů, protože hledání žil při odběru je nadlidský výkon.Spodní prádlo jsem vyměnila za inkontinenční plenu a mé nahé tělo si už nikoho nezíská a spíše odpuzuje každý pohled. A přitom byl čas, kdy jsem byla sexy pohledná holka...
Hodiny ukazují deset dopoledne,dveře se rozletí a v nich krásný mladý muž s růžemi a úsměvem. Svou cestu směřuje k lůžku pacientky Aničky, jde o nejmladšího vnuka. Trápí se nad tím, že chudák babička má sádry na obou nohách.Je to opravdu velká oběť,vydržel s Aničkou celých dvacet minut,položil na stůl pět pomerančů,neperlivou lahev s vodou a petrklíč,nejspíš neměl jeho oblíbený nákupní řetězec zrovna řezané květiny. Tolik je smutný, že babičku nemá doma, jeho labutí píseň o tom, že nejlepší buchty peče pouze ona zní celým pokojem. Návštěva končí prosbou, zda Anička dokáže podepsat několik papírů z úřadu. Moc si váží co všechno pro něho jako malého udělala a tak si teď přepíše její důchod na svůj účet, aby se nemusela starat o platbu nájemného a až bude doma, tak ji ten jeden ,dva nákupy za týden vždycky zajistí. Celé to končí otázkou zda sestřička není nějaká mrcha, která by ji s ničím nepomohla, protože to on by udělal pěknou rošádu, pokud by někdo ubližoval jeho milované babičce! Následuje polibek a hurá pryč...Anička z těchto dvaceti minut bude muset vyžít následujících deset dní,protože vnouček letí na dovolenou. Zavírají se dveře a já opět musím slyšet tu bolavou pravdu! Hodný vnouček hází komplimenty na zdravotní sestřičku, kterou ještě před chvilkou nazval skoro mrchou.Plně chápe, že to má s jeho babičkou těžké, taky chápe,že se sestřička nemůže věnovat jen jí, ale prý staří lidé nic nechápou a jsou někdy otravní a moc ji děkuje,že se snaží a končí důležitou otázkou jestli tady ještě alespoň tři týdny babička bude, protože teď mají dovolenou a zařizují domov důchodců, ale pozor bude to opravdu luxusní zařízení!
Právě teď vchází do našeho kutlochu usměvavá sestřička zpěvanka, to označení je proto, že i po chodbách večer slyším její hlas a zpívání! Je mladá a věřte, že velkosrdcatá,nehovoří o stáří jako o nějakém odpadu, jsem pro ní člověkem. Určitě není milionářkou, ale kdyby tušila kolik bohatství má ve své duši a srdci, měla by to vědět, ale já jí to nemohu říct,nemám totiž jak,jen věřím, že to čte v mých očích. Mám ty holky tady moc ráda, některá je občas nazlobená, některá se zrovna neusmívá a jiná je zase další v řadě krásných a hodných sluníček. Ale všem patří veliké poděkování, věnují nám totiž víc než ostatní, mají často své rodiny a přitom ještě pracují s pacienty. Jsou u našeho lůžka ve chvilce když jde o život,jsou u lůžka svého pacienta když se mu vrací zdravíčko a uroní často mnoho slz nad pacientem, který vypustil dušičku a odchází na onen svět.Celá ta pracovní banda andělů od lékařů po sestřičky a paní uklizečky je naše půjčená bílá rodina.
Tu svou biologickou rodinu některá z nás totiž pomalu ztrácí. Jsem z toho smutná a v očích cítím slzu, přichází sestřička a ptá se " proč pláčete babi Maruško?". Nemám sílu a nemohu odpovědět, jak mě to trápí, tolik bych se chtěla podělit o ten krásný pocit, že zrovna moje rodina je pevná a mého srdce se ta bolest zatracení vůbec netýká,ale co ty ostatní mé spolubydlící pacientky? Kolik pravdy ještě nechtíc za dveřmi uslyším? Kolik falešných nadějí a neupřímné lásky musím vyslechnout? Kolikrát ještě uvidím rozkvétat lípu, kolik včeliček budu vyhánět z okna a kolik otravných much budu s jarním teplem vítat?
Ještě to všechno nechci vzdát a ráda bych křičela " lásko tady jsem"! Vím že stane se co má se stát ale nehodlám to jen tak vzdát můj osude. Krev mi zdobí lem mé noční košilky,na mé vzpomínky s manželem pomalu padá prach a blíží se konec a možná brzy spadne opona. Já tu ale stále jsem a stále cítím, slyším ,vnímám i když nemluvím.....ještě nechci říct své poslední adieu....Maruška
2024 ©