Někdy být dojatý vzpomínkami se může stát příjemnou domácí aktivitou.Několikrát se mi stalo, že díky předmětům,vůním nebo slovnímu spojení se dostávám zpět do doby,kterou jsem miloval.V době, kdy to bylo aktuální jsem to ovšem tak nevnímal.
Už jako pětiletý jsem měl své pevné místo na nekonečném pásu, který před naším domem skladovali zedníci. A já nutil babičky sousedky, aby svými židličkami vytvořili divadelní hlediště. Každá z nich odložila pletení či háčkování a já do obrácené lahve od limonády s kouskem špagátu zpíval svou verzi skladby "Rivers of Babylon". Můj táta se vracel s traktorem z dlouhé denní služby na poli a jen si vždy povzdechl : "Ten asi nikdy nebude hrát fotbal, je to takové trdlo." Zamával jsem mu z pásu a rozhodně nebylo v mém úmyslu opustit divadlo. Moje babička Milada mi po produkci pyšně tleskala a já jí byl ochoten odpustit i její olomoucké tvarůžky v pootevřeném okně, což byla vždy vůně nevábná.
Tolikrát mi táta vysvětloval, co je to fanka a nebo že bych měl jako jiní kluci hrát fotbal. Jak jsem rostl, tak mě uviděl zpívat, také psát povídky, které otisknul místní plátek. Já se chtěl vychloubat a on jen řekl, že když bude chtít, tak se svým fotbalem bude také na první stránce a tedy nejde o kdo ví jaký zázrak. Bylo mi smutno a nechtěl jsem žít s někým, kdo mi tak málo věří. Nosil jsem rifle a triko a rozhodně jsem to nechtěl vyměnit za tepláky a fotbalový míč. Můj zpěv a literární umění pokračovalo dál a dokonce s několika výhrami v soutěžích a dětském almanachu, jenže nic víc. Proč se tedy nestát zodpovědným "chlapem" ?! Když jsem přesadil babičce všechny muškáty a nadělal z nich řízky v představě, že jsem uznávaným zahradníkem, přišlo opět zklamání. Babička můj um neocenila a já ač v montérkových lacláčích a jiném triku, jsem se nenašel.
Budu tedy režisérem a kameramanem, založím filmovou společnost a budu natáčet o všech těch lidech, které mám rád a budu točit hlavně pro ně. A aby toho nebylo málo, tak ještě zkusím být šikovným fotografem. Brigáda v lesní školce byla super nápadem, protože tam vydělám ty veliké peníze a za ně si koupím všechno to potřebné. Můj nápad neměl určitě chybu,ale technika byla dražší, než můj plat - a to ještě mamka s taťkou po mě chtěli část mého skromného výdělku. Jenže proč,vždyť jsou to moji rodiče a chovají se jako otrokáři,mají mě opečovávat a né připravovat o mnou vydřenou mzdu. Poslušně jsem vyplázl část výdělku a ze zbytku si koupil nové rifle.
Nejlevnější bude, když zkusím být moderátorem. Moje nevlastní babička Růženka, která mi tolik ráda nosila ze skládky ještě skvělé a neopotřebované hračky, mi teď ulehla a je jí moc smutno, když leží ve své ložnici jen sama s nemocí, která ji zmáhá. Popadl jsem tátův kazeťák, prostřednictvím zvonkového drátu bylo snadné vytvořit dlouhý přenos přes ulici a už měla babička dírku v rámu okna a u postele školní rozhlas získaný od kamaráda mého táty v hospodě. Uznávám, že bylo mírně nebezpečné, když jsem si místo rozkopání ulice zvolil dráty vysokého napětí, přes které jsem přehazoval svůj zvonkový drát. Pozor vážení - já jsem moderátorem! Hned po návratu ze školy pouštím té milé osůbce její dechovku a promlouvám k ní přes mikrofon. Ona je úžasný posluchač, její slzavá očka jsou najednou plná pohody a úsměvu a její tvář je šťastná. Můj sen se začíná plnit, já udělal Růženku šťastnou, tak proč mi jí pán Bůh za necelých pět dní odvedl? Já přece ještě neodehrál všechny playlisty a už musím sbalit fidlátka a končím. Ať je to jak chce, tak jsem potěšil jedno veliké srdíčko a to už mi nikdo nevezme. Přemýšlím si večer u psacího stroje a chtěl bych tolik vyměnit své moderování za tu milou starou tvář,kterou jsem měl tolik rád....
Svět se zbláznil a rozhodl se mi splnit přání. Táta s mamkou a s mou maličkostí vyrazili do restaurace a představte si, že cestou mi vyzvedli mou první kameru. Jsem štěstím bez sebe a fakt budu režisérem a kameramanem. Točím seč mi síly stačí, mám v záznamu mamku jak ladně ukládá na ret cigaretu a to už dnes rozhodně neuvidíte. Natáčím kolegy v lesní školce a také tátu. On už mi věří že to dokážu a nechal mě natočit jejich zápas ze střechy kabiny, kde jsou šatny fotbalistů.Jsem uznávaným a levným umělcem - stačí mi jen poděkování a můj pocit velkého mistra je dokonán. Ani nedokážu spočítat, kolik to odneslo zkažených videokazet a kolik se jich dostalo do širokého publika. ( několik přátel, kteří s nimi podložili konce svých knihoven). Dělám ze sebe neodolatelného pokořitele filmového průmyslu a můj táta se usmívá. Vážím si jeho úsměvu i když nepoznám žádnou součástku v automobilu a i když nejsem fotbalistou -ale mám tátu, který mi věří a nebo jen vzdal představu svého "opravdového" kluka.
Sinusoida štěstí zase klesá, taťka onemocněl rakovinou. Nechci tomu věřit a vím, že se vyléčí, že bude zase ve svém dresu a já na něj budu mířit objektivem kamery. Realita se ukazuje úplně jinak a mimo mé představy. Z chlapa, který dokázal být vzteklým, protivným, ale také - a to hlavně - tátou, jenž miluje svého syna takovým jakým je, se náhle proměňuje zesláblá osůbka. Cítím, že pro tátu je teď nejdůležitější "Život" a ten boj o něj po roce prohrává. Všude je zima a lidé rozsvěcují vánoční svíčky a nakupují dárky. Já mám tyhle Vánoce smutné, pomáhám mamce zajišťovat pohřeb. Musím být silný, ale nejsem. Cítím a vidím svého tátu všude. Zas se dívám do ulice, ale on se svým traktorem nepřijíždí. Že by měl dlouhou šichtu, nebo snad mají školení? Ahá, mamka mi zase zatajila, že je na vojenském cvičení, abych ho jako dítě nehledal. Uklidňuju se všemi možnými výmluvami a nechci si přiznat, že táta už nikdy nepřijede. Navždycky si budu pamatovat jeho z posledních slov : "Hele, Lubane, já tě mám rád takovýho, jakej seš, myslíš, že mi někdo zaplatí v hospodě pivo, kdybys byl jinej?" Je mi smutno a nad svým psacím strojem přemýšlím, kam chodí táta spát a jestli vidí co píšu, nebo co točím?
Dívám se do oken hospůdky, kam chodil táta tolik rád a představuju si, že on tam sedí, dává si své druhé pivo, kupuje slané tyčinky pro mamku a čokoládu pro mě a mou sestru a už brzy půjde domů.....
2024 ©